Historie města Jemnice

Město Jemnice je správním, hospodářským a kulturním střediskem kraje mezi Dačicemi a Moravskými Budějovicemi. Územně patří do kraje Vysočina a leží u jeho jižní hranice. Samotné město bylo založeno na vysokém ostrohu nad levým břehem říčky Želetavky. Na pravém břehu se rozkládá nejstarší část města, dnes zvaná Podolí.

Je doloženo, že území bylo osídleno už v paleolitu. Nálezy mladopaleolitické industrie jsou doloženy v okolí Chotěbudic, Slavíkovic, Panenské a Pálovic. Nejstarší zemědělské osídlení bylo rovněž doloženo mezi Jemnicí a Loukou. O intenzivnějším osídlení existují důkazy, které pochází až z doby laténské. S tímto obdobím je možné spojovat nálezy grafitové keramiky. Slovany byl náš kraj osídlen zřejmě až v 10. stol. Zvláště intenzivní osídlení bylo doloženo na východ od našeho města.

Nejstarší část Jemnice, Podolí, vzniklo zřejmě jako hornická osada. Hornictví a prospektorství v 11. stol. se stalo jistě výnosným zdrojem obživy obyvatelstva, které se jinak živilo zemědělstvím. Hornická osada se rozkládala kolem knížecího dvorce, jehož pozůstatkem je kamenná rotunda postavená pravděpodobně na přelomu 11. a 12. stol. Kamenný palác zůstal zachován v nynější lodi kostela sv. Jakuba.

Dolování v okolí města

 Rozkvět hornictví byl zřejmě příčinou založení nového sídla na vysokém ostrohu nad řekou Želetavkou. Vznik nového města je nutno datovat před rok 1226. Z tohoto roku pochází zápis v „kuřimské kronice“, kde je zmínka o „novém městě“ v souvislosti se jménem prvního známého jemnického faráře Viktora.

Jedním z dokladů pro dolování v okolí Jemnice je i název města. Vyvinul se z podstatného jména jáma. Jemnice byla osadou „jamníků“ vybírajících rudu z jam, nebo také místem s jámami. Těžilo se zde hlavně stříbro, olovo a zlato. Hornictví přinášelo městu značnou prosperitu. Ve 14. stol. zbohatly některé měšťanské rody natolik, že začínají skupovat okolní vesnice. Nejznámějším zbohatlíkem je rychtář Martin z Radotic, zvaný také „mincmistr“. O existenci jemnické mincovny svědčí nálezy městských mincí s gotickým písmenem „G“ (Gemeniz, Gemnyc). Jemnická mincovna zřejmě nebyla oficiální. Patřila patrně markraběti Joštovi, který potřeboval pro své politické záměry mnoho peněz. Martin z Radotic se později stal jeho mincmistrem v Brně.

Hornictví v dobách prosperity podporovalo i další řemesla. Zlatníci z Jemnice byli známí v Brně, ve Vídni i na území dnešního Německa. Výrobky zlatníků z rodu „Jamnitzerů“ se nachází ve sbírkách muzeí ve Vídni, Drážďanech, Londýně a jinde.

Ve válečných dobách 15. stol. byla těžba v okolí města přerušena. Obnova dolování v pozdějších dobách skončila vždy neúspěšně. Ložiska byla zřejmě už vytěžena. Tím také skočila prosperita města. Obyvatelstvo se pak živilo především zemědělstvím, včelařstvím a rybníkářstvím.

Královské město Jemnice

Nové město Jemnice mělo i svůj strategický význam, a proto bylo urychleně opevňováno. Za tímto účelem vydal roku 1227 král Přemysl Otakar I. známou listinu, v níž povoluje správci bítovské provincie Petrovi odprodej újezdu „Lovětín“ klášteru v Louce. Získané finance měly být použity na budování hradeb ve Znojmě a v Jemnici. Ve velkém privilegiu krále Jana Lucemburského z roku 1327 se hovoří o městských věžích. Tato listina představuje Jemnici jako opevněné město, jež mělo bránit zemi proti nepříteli.

Přes krátkodobé zástavy bylo město stále v královském držení. V roce 1308 se hrad Bítov stal majetkem Lichtenburků. Zeměpanská Jemnice byla v té době správním střediskem celého kraje. Opevněné město dokázalo čelit mnoha drobným válkám. Odolalo i obléhání husitů v r.1422. Hradby však nedokázaly ubránit obyvatele před uherskými vojsky krále Matyáše v roce 1468. Město bylo Uhry vypáleno a vyrabováno. Od roku 1433 byla Jemnice zastavena Janu Bítovskému z Lichtenburka. Iniciátorem obnovy města byl patrně jeho nástupce Půta z Lichtenburka. V té době byl založen klášter sv. Víta. Po smrti Půty byla Jemnice prodána Václavovi z Ludanic. V roce 1522 koupili celé panství Archleb z Boskovic a Jan z Pernštejna. Snahy o rozkvět města, které plánoval zvláště Jan z Pernštejna, překazil král Ferdinand I. Roku 1529 dal Jemnici do dědičného držení Jindřichovi Meziříčskému z Lomnice. V mnoha materiálech se dočteme, že tehdy nastalo jedno z nejtěžších období Dr Dvořák píše: „Bezmezná hamižnost a bezohlednost pánů Meziříčských naplňovala míru utrpení vrchovatě.“ Rokem 1530 skončilo období, kdy byla Jemnice významnou součástí v systému obrany jižní hranice. Královské  město Jemnice se  stalo městem poddanským.

Poddanské město Jemnice

 Jemničtí měšťané těžko snášeli roboty, které měli pro vrchnost vykonávat.  Rozbroje se vyhrotily v otevřenou vzpouru na podzim roku 1555. Měšťané po několik dnů hrad neúspěšně obléhali. S pomocí okolní šlechty bylo obležení uvolněno. Do města byli vysláni zemští komisaři, před kterými se Meziříčští ospravedlnili ze všech obvinění. Zemský soud následně odsoudil jemnické měšťany pro vzpouru a porušení zemského míru ke ztrátě všech výsad v záležitosti roboty a nechal zatknout původce vzpoury.

Roku 1546 za Jindřicha Meziříčského st., který byl evangelického vyznání, byli vyhnáni z kláštera u sv. Víta františkáni.  Meziříčští vydali pro své panství luterský církevní řád. Většina obyvatel přestoupila na jejich náboženství. Císař Maxmilián ustanovil kostel sv. Víta pro obyvatelstvo katolického vyznání.

V letech 1578 - 1594 sídlil na hradě Tas Meziříčský z Lomnice. Měšťané se stále snažili o uznání svých starých práv a svobod. Císař Rudolf II. jim privilegia dokonce roku 1584 potvrdil. O čtyři roky později však bylo vydáno císařské narovnání. Měšťané museli Tasa prosit za odpuštění. Na všech zasedáních městské rady byl od těch dob přítomen vrchnostenský úředník.

Po smrti Tasa z Lomnice (1594) prodali jeho dědicové město Jindřichu Zahrádeckému ze Zahrádek. Při stavovském povstání proti císaři Ferdinandu II. zastával Zahrádecký vysoké funkce, byl dokonce radou a komorníkem krále Fridricha Falckého. Jako stavovský direktor nechal hrad Jemnici bránit stavovskými vojsky. V polovině roku 1620 začal navazovat tajné styky s Vídní a po katastrofě na Bílé hoře poprosil císaře o odpuštění. Proto mu majetek nebyl konfiskován. Po smrti Jindřicha Zahrádeckého (1627) bylo panství pro dluhy, které vznikly v důsledku válečných událostí, poručníky jeho dětí prodáno Fridrichu Jankovskému z Vlašimi. Od roku 1639 byla Jemnice v držení jeho syna Hynka Jankovského. Město se jen těžko vzpamatovávalo z útrap třicetileté války. Na celém panství bylo po válce 22 % opuštěných usedlostí. Po smrti Hynka Janovského z Vlašimi(1653) dědí město jeho syn Maxmilián Arnošt z  Vlašimi. Ten se však roku 1666 vzdal pro duševní chorobu řízení panství. Správy se ujala do roku 1689, kdy jejich syn dosáhl plnoletosti, jeho žena Jana Alžběta.

1673 se pokusili františkáni obnovit klášter v Jemnici. Mniši zde však nenalezli prostředky k obživě. O dva roky později olomoucký biskup jemnický klášter zrušil.

V roce 1700 město zčásti vyhořelo a roku 1711 zemřelo mnoho lidí na mor. Navíc opět nastaly spory měšťanů s vrchností. V roce 1726 bylo vymezeno židovské město soustředěné kolem synagogy postavené roku 1649.

Hrabě Maxmilián Arnošt Jankovský z Vlašimi zemřel r. 1736 bez mužských potomků. Město dědila jeho starší dcera Marie Jana provdaná za hraběte Cavrianiho. Z té doby pochází obraz majitele panství, na kterém je současně vyobrazen i jemnický zámek. (Městské muzeum) Roku 1755 dědí panství syn mladší sestry Marie Leopoldiny - Maxmilián Daun. Roku 1774 byla dokončena přestavba zámku.

Po reformách císaře Josefa II., které zcela změnily náboženské poměry, byla v Jemnici zrušena náboženská bratrstva a spolky. Císařské nařízení také postihlo kostel sv. Víta, kapli sv.Anny a špitální kostel sv.Alžběty. Kostel sv. Víta zakoupila  hr.Daunová a přenechala ho městu.

V roce 1752 vyhořela celá židovská ulice i se synagogou. V době napoleonských válek v letech 1805 a 1809 byli ve městě ubytováni francouzští vojáci.

O deset let později v roce 1815 koupil panství hrabě Jan Filip Stadion, ale už v roce 1826 přechází do rukou hraběnky Trauttmansdorfové.  V roce 1841 zakoupil Jemnici markrabě Alfons Pallavicini za 813 300 zlatých. Rodu Pallavicini patřilo panství až do roku 1945.

Městu se nevyhnuly ani tragické události. V roce 1832 a 1836 řádila na Jemnicku cholera. K nejhorší události došlo 3. června 1832, kdy vznikl velký požár, který zničil celé město, část Podolí a dva kostely.

Územně správní proměny Jemnicka

V roce 1849 byla Jemnice sídlem panství, které zahrnovalo Báňovice, Louku, Ostojkovice, Menhartice, Pálovice, Rácovice a Třebelovice. Od roku 1850 bylo město začleněno pod politickou pravomoc Podkrajského úřadu v Dačicích. V Jemnici zůstal okresní soud. V letech 1855 – 1868 byla Jemnice sídlem okresního úřadu. V roce 1868 byla opět zařazena pod Okresní hejtmanství v Dačicích. V roce 1896 se stalo město součástí politického okresu Moravské Budějovice, kam příslušelo do r. 1949, kdy připadlo pod okres Dačice a k Jihlavskému kraji. Pro město to znamenalo ztrátu okresního soudu a berního úřadu. K další reorganizaci došlo v roce 1960. Jemnice připadla pod okres Třebíč. Reorganizace nerespektovala historické ani místní zvyklosti obyvatelstva. Západní část obcí Jemnicka připadla pod okres Jindřichův Hradec, jihovýchodní část obcí zase pod okres Znojmo. V současnosti patří Jemnice a část kraje, která dříve spadala pod okres Třebíč, ke kraji Vysočina.

Konec 19. a první polovina 20. století 

Po dobu první republiky byla Jemnice hospodářským střediskem. Větší průmyslové podniky zde však nevznikly. Železniční trať Moravské Budějovice - Jemnice, která měla přispět k hospodářskému oživení kraje, byla uvedena do provozu až 8.11.1896. Stavba druhé plánované železniční trati Jemnice – Dačice se nikdy neuskutečnila.

Většina obyvatelstva se živila živnostmi, řemesly a zemědělstvím. V  roce 1924 zde bylo 32 zemědělských závodů, 2 cihelny, 2 lihovary, 1 pila, 1 pivovar, 1 barvíř, 2 bednáři, 3 cukráři, 3 fotografové, 2 hodináři, 4 holiči, 15 hostinců, 1 hrnčíř, 1 klempíř, 1 klenotník, 2 kloboučníci, 2 knihaři, 4 kováři, 1 kominík, 19 krejčích, 1 lakýrník, 1 čalouník, 1 lepič plakátů, 3 mlynáři, 2 malíři, 58 obchodníků, 19 obuvníků, 6 pekařů, 3 stavitelé, 1 pohřební ústav, 3 pokrývači, 5 povozníků, 2 pradleny, 1 provazník, 5 řezníků, 2 sedláři, 2 sklenáři, 1 soustružník, 9 stolařů, 2 svrškaři, 2 tesaři, 5 trafikantů, výroba cementového zboží, 2 výrobci lihovin, 2 výrobci tmele, 5 zámečníků, 2 zedničtí mistři. V roce 1930 se uvádějí 2 lékaři a 1 zvěrolékař. Pro správu zestátněných lesů byla v roce 1924 zřízena Správa státních lesů a statků. Dále zde byl velkostatek singulárního spolku lesa Javoří a od roku 1930 Státní pokusná lesnická stanice. V roce 1896 založil Matěj Pánek v Podolí výrobu zemědělských strojů. Továrna v době svého rozkvětu zaměstnávala 60 dělníků. Po smrti majitele výroba zkrachovala.

Elektrický proud byl do Jemnice zaveden 30.11.1928. Ve třicátých letech 20. století se začaly projevovat důsledky hospodářské krize. Nezaměstnanost dosáhla vrcholu v r. 1936, kdy bylo ve městě 700 nezaměstnaných.

Významnou událostí pro město byl příchod vojenské posádky 1. února 1937. 

2. světová válka

Po obsazení Rakouska nacistickým Německem se urychleně dokončovalo pohraniční opevnění. Po mnichovském diktátu se do města stahovali vyhnaní čeští utečenci. 18.3.1939 přijela do Jemnice okupační armáda. Ihned byla nařízena protižidovská opatření. V květnu 1942 byli jemničtí Židé odvlečeni do Terezína. Synagoga byla zbořena a cihly prodány na stavební materiál. V létě 1943 byl zrušen jemnický židovský hřbitov a náhrobními kameny byla vydlážděna ulice k Malé brance.

Seznam popravených a umučených občanů z Jemnice a okolí v letech 1939 - 1945:

Kohn Richard, Mayer Richard, Polický Jakub, Penk Jan, Papoušek Zdeněk, Kreuzwieser Karel, Kneslová Helena, Kletečka Rudolf, Navrátil Petr, Houl Tomáš, Rosecký František, Boček František, Fiala Vladislav, Valenta František.

V důsledku válečných událostí zahynuli:  Roušal Gracián, Puchýř Antonín, Boček Dušan, Novák Jan, Čurda Jaroslav, Daňhel František.

V jemnickém lazaretu zemřeli dva rudoarmějci - Ivan Olejnik a Alexej Jakovlevič Rusakov, kteří jsou pochováni na hřbitově v Jemnici.

Seznam jemnických občanů, kteří se zúčastnili zahraničního odboje :

Gutfreund Leo, narozen v Jemnici, byl židovské národnosti. Uprchl před rasovou perzekucí. Zúčastnil se bojů naší vojenské jednotky v severní Africe. Padl v boji u Tobruku 1941.

Jeho bratr Gutfreund Arnošt sloužil v čs. vojsku v Anglii.

Crha Viktor Hubert, německý občan, narukoval do Wehrmachtu. Zběhl ve Francii. Vstoupil do československé jednotky generála Lišky. Do Československa se vrátil s armádou generála Pattona.

Generálmajor Karel Ondráček v roce 1939 odešel do Velké Británie. Sloužil jako důstojník 1. čs. smíšené brigády, která byla pověřena obranou britských ostrovů. Po založení čs. obrněné brigády se stal náčelníkem štábu. Do vlasti se vrátil v květnu 1945. Stal se velitelem 6. divize čs armády v Brně. V roce 1950 byl z armády propuštěn a zbaven hodnosti. Byl vystěhován z Jemnice do Radkovic u Budče, kde pracoval v zemědělském družstvu. V roce 1968 byl rehabilitován a povýšen na generálmajora. Zemřel v roce 1976 a je pochován na hřbitově v Jemnici.

Anna Gráfová – rozená Findová , obdržela medaili Za chrabrost v domácím odboji. Zúčastnila se Pražského povstání v květnu 1945

Kapitán Kocmál Gabriel nastoupil vojenskou službu za 2. svět. války ve slovenském státě v říjnu 1942 v Trnavě.  Po absolvování poddůstojnické školy byl odeslán na východní frontu.  Koncem října 1943 přeběhl na sovětskou stranu do zajetí.  V lednu 1944 se přihlásil do čs. armády. Po absolvování výsadkářského výcviku byl převelen jako velitel čety do Proskurova. V bojích o Duklu byl těžce raněn.  Po vyléčení byl přidělen jako rotmistr do 1 čs. armádního sboru.

Město Jemnice bylo osvobozeno dne 9. 5. 1945. První oddíly vstoupily do města bez boje v 8 hodin ráno a pokračovaly západním směrem.

Jemnice po roce 1948

V roce 1950 mělo město 743 domů s 3225 obyvateli. Pro rozvoj města mělo zásadní význam vytvoření pracovních míst. Bylo založeno několik závodů a podniků, které pomohly k vyšší prosperitě celého kraje.

V roce 1946 bylo ve městě založeno Lidové výrobní družstvo Stavba, v roce 1951 závod na výrobu konfekce Slavona, který byl později přejmenovaný na Otavan.

1951 byl v Jemnici založen závod na výrobu konfekce Slavona, později přejmenovaný na Otavan a v roce 1954 zahájily výrobu  Čs.automobilové závody  (ČSAO). Jejich nástupce Motorpal převzal výrobní objekty roku 1968.

Balírny obchodu, známé pod názvem Jemča, zahájily činnost v roce 1958.

Místní živnostníky slučoval podnik Komunální služby města Jemnice od roku 1960.

Správa státních lesů a statků byla přejmenována na Lesní závod Jemnice.(Zrušen 1976.)

Založení JZD Jemnice se podařilo až v roce 1958, kdy přihlášky podepsalo 128 zemědělců. Po roce 1990 některé podniky zanikly nebo byly přetransformovány do jiných subjektů. Vzniklo také několik menších výrobních podniků. Největší z nich je Egston s.r.o. Firma se stoprocentní zahraniční účastí byla založena 1.6.1992. Vyrábí a kompletuje el.součástky.

Po válce se Jemnice dá se říci stala, doslova vojenským městem. Od roku 1951 byl ve městě vedle armádní posádky zřízen útvar Pohraniční stráže. Vojenská posádka byla zrušena roku 1993.

V současné době je v Jemnici základní škola, mateřská škola a dětský domov. V roce 1907 tu byla založena první česká lesnická škola, která byla přeměněna r.1951 na Vyšší lesnickou školu a později pak na lesní odborné učiliště. Tato byla zrušena v r.1970.

Z bývalé školní budovy   byla zřízena poliklinika a od roku 1975 psychiatrická léčebna.